logos

 

 

IDENTITA A STATUS LIDSKÉHO EMBRYA

Centrum pre Bioetiku na Katolíckej Univerzite Božského Srdca v Ríme

 

I.

Pochopení některých metod umělého oplodnění, pokusy na embryu a plodu, odebírání buněk nebo tkání od nich za účelem experimentů nebo jejich přenosu na jiné subjekty, prenatální diagnostika a nitroděložní terapie v praxi vyvolávají otázku ochrany lidského života a vyžadují předcházející objasnění tohoto klíčového bodu. Navzdory tomu, že toto téma bylo autoritativně rozebráno již v první části "Instrukce o respektování začínajícího lidského života a o důstojnosti plození" (Donum Vitae) z 22.2.1987, je prakticky až doposud předmětem mnohých bioetických diskusí, a zdaleka nejen těch, které se zabývají problematikou legality ukončení těhotenství. Vracející se diskuse na úrovni kvalifikovaných center, konferencí a právní diskuse na úrovni parlamentů mnoha zemí či během zasedání mezinárodních institucí potvrzují aktuálnost a naléhavost tématu, zejména s přihlédnutím k opatřením, která se připravují na rovině zákona a práva. Tento samotný argument nastoluje otázku sebepochopení člověka, zodpovědnosti vůči těm, kteří přicházejí na svět, a lidských práv, zvláště práva na rovnoprávnost a práva nebýt diskriminován, která jsou uznána na mezinárodní úrovni pro všechny lidi. Společenské vědy a historie mohou přispět jinými pohledy, z hlediska nynějšího stavu diskuse se však jako nejvýznamnější jeví aspekty biologické, filozofické, právní, psychologické, etické a teologické.

 

 

II.

Každý člověk si může položit otázku: Kdy jsem začal existovat?

Lidské já má jako podstatnou složku svoji "tělesnost". Proto začíná "být" tehdy, když začíná existovat jeho tělo. První otázka, na kterou se tedy musí hledat odpověď, zní: Kdy začalo existovat moje tělo? Na tuto otázku může dát rozhodující odpověď biologie. Jestliže se totiž opravdu hledá tento okamžik z hlediska výlučně fenomenologického retrospektivním od momentu, ve kterém si klademe otázku, až po moment, kdy se na tomto světě objevila moje "tělesnost" (a bere se v úvahu nezrušitelný zákon postupného formování organismu, což nám dnes věda potvrzuje), spontánně se tvrdí, že: moje tělo začalo existovat v okamžiku spojení gamet, jedné od otce a druhé od matky, jejichž dítětem jsem.

Toto pozorování můžeme nazvat výchozí, poněvadž vedlo k poznání skutečnosti, která byla vždy přijímána ve své podstatné pravdě, a to i tehdy, když se nic nevědělo o embryologii a o formovacích mechanismech nové lidské bytosti. Dokonce lze tvrdit, že pravě na tomto společném fenomenologickém pozorování se zakládá, ze strany toho, kdo provádí oplodnění ve zkumavce, přesvědčení, že může dát "dítě" rodičům, kteří je přáli, ačkoliv on vychází z okamžiku, ve kterém je zygota ve stádiu čtyř nebo osmi buněk přenesena do dělohy matky, kde bude pokračovat v procesu tělesného vývoje.

Ačkoli i proti tomuto společnému přesvědčení byly vzneseny námitky, které by autoři chtěli opřít o některé údaje, které poskytla embryologie, současné poznatky z oblasti embryologie a genetiky vývoje savců všeobecně a zvláště člověka však nabízejí zkoušku základní indukce, která se odvozuje ze společného pozorování. Požadavek stručnosti dokumentu nás nutí k tomu, abychom poukázali jen na dvě skupiny důkladně analyzovaných faktů.

První skupina údajů pochází ze studia zygoty a jejího formování. Z nich vyplývá, že během procesu oplodnění, jakmile vajíčko a spermie - dva buňkové systémy odlišně a teleologicky naprogramované - mezi sebou vzájemně reagují, bezprostředně vzniká systém nový, který má dva základní znaky.

a) Není jednoduchým součtem dvou podsystémů, ale jde o kombinovaný systém, který - v důsledku ztráty individuality a autonomie dvou původních podsystémů - začíná fungovat jako "nová od obou odlišná jednotka", která je určená svojí vnitřní podstatou a za předpokladu, že má všechny nevyhnutelné podmínky, směřuje k dosažení své jedinečné osobní výsledné podoby. Odtud pochází klasický a stále užitečný pojem "jednobuněčné embryo".

b) Biologické centrum nebo koordinační struktura této nové jednotky je "nový genom", kterým je jednobuněčné embryo vybavené. Jsou to molekulární komplexy, které můžeme vidět na cytogenetické úrovni v chromozómech -, které obsahují a uchovávají jako v paměti dobře definovaný obraz - projekt, se základní a stálou "informací" potřebnou ke stupňovité a autonomní realizaci takového projektu. Je to právě tento "genom", co identifikuje jednobuněčné embryo jako biologicky "lidské" a specifikuje jeho individualitu. Tento "genom" odevzdává embryu mimořádné morfogenetické možnosti, které vlastní embryo postupně uskuteční během svého vývoje. Uplatní se to prostřednictvím neustálé interakce s prostředím jak vlastním buněčným, tak i mimobuněčným, od nichž dostává různé podněty a materiál.

Druhá skupina údajů pramení z rozsáhlého a důkladného výzkumu vývoje jednobuněčného embrya prováděného na laboratorních savcích. Již dříve získané zkušenosti totiž ověřily, že je možno jej v plné míře aplikovat také na lidské embryo, a to nejenom pro analogii. Z toho, co se dnes ví, jasně vyplývá, že u jednobuněčného embrya, postupnými kroky, které vedou k určení vývoje buněk a k diferenciaci tkání, provázené nebo následované morfogenetickými aktivitami, se zákonitě dospěje ke zformování úplného organismu.

Zde je důležité zdůraznit tři biologické vlastnosti, které charakterizují vývojový proces.

I. Koordinace. V celém procesu, počínaje formováním zygoty a později, je přítomný určený sled molekulárních a buněčných aktivit řízených informacemi přítomnými v genomu a kontrolovaných originálními znaky interakcí ve vlastním embryu i mezi ním a jeho prostředím, které se stále množí a na každé úrovni jsou stále specifičtější. Přesněji řečeno: Od tohoto usměrňování a od této kontroly pochází exprese = výraz přesně koordinovaných tisíců strukturálních genů zabezpečující nevyhnutnou jednotu pro organismus, který se vyvíjí v prostoru a čase.

II. Kontinuita. Nový životní cyklus, který začíná oplodněním, pokračuje - pokud jsou požadované podmínky přiměřené - bez přerušení. Jednotlivé projevy, jako například rozmnožování buněk, buněčné určení, diferenciace tkání a formování orgánů, se zřetelně jeví jako následné. Samotný proces formování organismu je nepřetržitý. Je to stále ten samý jedinec, který nabývá svoji definitivní podoby. Kdyby se tento proces přerušil v jakémkoli okamžiku, vedlo by to ke "smrti" individua.

III. Postupnost. Formování multicelulárního organismu je podřízeno vnitřnímu zákonu. Takový organismus nabude definitivní podoby prostřednictvím přechodu z jednoduchým forem na stále komplexnější. Tento zákon postupného získávání výsledné formy v sobě zahrnuje, že embryo, od stádia jedné buňky i později, si neustále zachovává svoji vlastní identitu a individualitu během celého procesu.

Obě dvě skupiny vědecky opakovaně ověřených údajů vedou k jedinému závěru, před kterým z hlediska biologické logiky nelze uniknout: Od splynutí gamet "nová lidská buňka", vybavená novou informační strukturou, začíná fungovat jako samostatná jednotka. Tato jednotka má tendenci k tomu, aby se naplno vyjádřila její genetická výbava. To se projevuje v celku, který se konstantně a autonomně organizuje až po zformování úplného lidského organismu. Tato "nová lidská buňka" je tedy "nový lidský jedinec", který začíná "svůj vlastní životní cyklus". Tento jedinec, pokud má všechny nutné vnitřní a vnější podmínky přiměřené, se postupně vyvíjí, přičemž uskutečňuje svoje nesmírné možnosti podle vnitřního ontogenetického zákona a sjednocujícího plánu.

Jakékoli jiné stanovení času vzniku nového lidského jedince, ať už je to 15. den po oplodnění, kdy již nemůže dojít ke vzniku dvojčat; nebo 8. týden, když je již zřetelná, úplná podoba organismu; anebo ještě později, když je přiměřeně zformována mozková kůra, jak se to dosud často děje, je v rozporu se správnou biologickou logikou. Při respektování všech zjištění završeného úsilí o seriózní bádání zaměřené na hledání pravdy o počátku lidského jedince lze jednoznačně tvrdit, že pro současnou vědu v této sféře neexistují žádné pochybnosti.

 

 

III.

Filozofické uvažování je potřeba k tomu, aby poskytlo následující hlubší pohled. Jak jsme viděli, z údajů, které dnes poskytuje biologie, se vyvozuje závěr, že embryo je již od oplodnění lidský jedinec, který začíná svůj životní cyklus. Přijímaje biologický údaj v celé jeho šířce musí filozof vzít do úvahy vztah mezi biologickým závěrem a pojmem lidského jednotlivce chápaného ve svém celku. Zároveň bude potřeba vysvětlit vztah mezi obdobím embryonálního života a obdobím, kdy se naplno projeví rozvinutí osobnosti.

Podobná úvaha spočívá v tom, že se překročí každé rozdělení mezi "biologickou" složkou a "socio-psychologickou" složkou osoby, tedy mezi "ontologickým" a "fenomenologickým" aspektem vlastní osoby. První objev, který nám dává k dispozici rozumová úvaha, je, že lidské embryo není čistá možnost, ale žijící a individualizovaná podstata. Lidské embryo je totiž bytost, ve které se, tak jako ve všech živých bytostech, uplatňuje princip vývoje a změn k vlastní podstatě. Je to tento vnitřní princip, který určuje vývoj embrya. Naopak, není to princip nějaké vnější bytosti, například matky. Je tedy dvojsmyslný a zavádějící názor, podle kterého embryo je člověk v možnosti. Embryo je v možnosti dítě, dospělý člověk nebo starý člověk, ale není to lidský jedinec v možnosti.

Embryo již je lidským jedincem, již existuje. Vajíčko, tak jako spermie, jsou "potencionálními" lidskými jedinci. Když se však vzájemně nespojí, vajíčko zůstává vajíčkem a spermie zůstává spermií. Naopak, zygota je již existující lidský jedinec, rozvíjí svůj vlastní vnitřní program, který jako program je již kompletní, dostatečný, individualizovaný a sám sebe stimulující, byť samozřejmě závislý na podmínkách, které jsou nezbytné pro jeho vývoj. Spermie a vajíčko před oplozením nemají identitu. Mají jen čistou možnost zformovat se do jednotného systému a samostatné podstaty. Naopak, zygota je individuum vybavené vlastním životem, s vlastní identitou, která pochází od jedinečného sjednocujícího principu podstaty.

Je zřejmé, že embryo potřebuje pro svůj tělesný a kulturní rozvoj vnější prostředí, a to tělesné a kulturní. Avšak podněty z okolí se v něm asimilují podle jeho vlastního zákona rozvoje, přesně tak, jako má být u dítěte nebo u dospělého. Kvalitativní, bytostní skok se uskutečňuje v přechodu z dvou podstat, mezi kterými je čistě vnější vztah (gamety), k jediné podstatě (zygota). K tomuto přechodu dochází během oplodnění, ne předtím a ne později. Pouze od oplození neboli početí začíná existovat a skutečně existuje člověk.

Podstatná "jednota" zygoty ve svém vývoji poukazuje na podstatnou "kontinuitu", protože princip vývoje a změny patří k vlastní podstatě. Proto se nemohou počít odlišné a následné bytosti kromě toho jistého žijícího embrya. To se v plné míře shoduje se zkušeností a poznatky embryologie. Tentýž subjekt, když se vyvíjí, si v každé fázi zachovává následnou ontologickou jednotu s předcházející fází, bez narušení kontinuity. Pokud je to pravda, pak z hlediska racionálního a logického se musí dospět k závěru:

Ontologicky existuje identita během celého průběhu vývoje té jedinečné individuality, která, pokud se jednou narodí - je uznávána všemi na základě vlastnění kvalit a důstojnosti lidské osoby.

Jednota, která existuje během celého vývoje lidského jedince, od oplodnění do smrti, není jednoduše biologickou kontinuitou. Jde o jednotu celého bytí, tělesného i duchovního, i když vývoj a dozrávání individua po stránce tělesné i duchovní se uskuteční postupně. Pro takové nazírání a vztah, který existuje mezi tělesnou a duchovní složkou jediného subjektu, není možno vypátrat jiný začátek, než ten, na jaký poukazují prvé okamžiky života, který je již biologicky individualizován.

Skutečnost, že z hlediska psychologického a sociálního se lidská osoba projevuje jako osobnost během dlouhodobého procesu kulturních vztahů a příspěvků, z hlediska ontologického neubírá, ba naopak požaduje, aby lidské individuum vlastnilo to, co by mu dovolovalo realizovat se jako osobnost už od začátku zárodečného života. A proto musí mít respekt, jaký patří osobě. V důsledku toho, z hlediska ontologického, se důstojnost osoby přiznává a přisuzuje každému lidskému jedinci již od okamžiku oplodnění. V tomto smyslu neexistuje možnost, jak by mohla existovat lidská bytost, která by zároveň nebyla také osobou.

Jestliže se všeobecně hovoří o osobě, často se myslí na konkrétní a rozumnou bytost: na individuálního jednotlivce v určitém těle, v určité historické tradici a jako takového jedinečného, neopakovatelného; na subjektivitu, která díky své individuálnosti je od určitého času schopná vyjádřit se o všeobecnu, a tedy o hodnotách, o významu toho, co je. Zkrátka, osoba jako vědomí o sobě samém, svoboda "zaměřená na smysl", jako "pohled na svět". Takto jsme načrtli vizi člověka, kterou bychom mohli definovat jako ukončenou a zralou. Na základě toho se tedy ptáme, jaký je vztah mezi zygotou a člověkem, který se ukazuje ve své osobné plnosti.

Odpověď vyžaduje objasnění poznání "cíle" a pojmu "cíl". Cíl nějakého bytí je to, proč ono existuje, začíná existovat, formuje se během svého vývoje a dozrává ke své dokonalé formě. Cíl je to, co vysvětluje existenci určitého bytí, objasňuje důvod a smysl jeho existence. Ale to zároveň znamená, že cíl nestojí jednoduše na konci, ale je přítomný již na začátku vývoje určité bytosti jako příčina, která udává směr. Tento cíl se ve své plnosti nemusí zpozorovat, avšak proto jej nemůžeme vyloučit ze skutečnosti začátku: Kdyby nebyl přítomen již od počátku jako určující, nebyla by žádná možnost završení a určitá bytost by ve skutečnosti nebyla ani před ani potom to, co je.

Stejné úvahy se musí aplikovat na ontologickou hodnotu a důstojnost dané bytosti. Ontologická hodnota a důstojnost nejsou čistě závěrečným výsledkem, ale jsou platné od prvního okamžiku vzniku bytosti. Určují = definují skutečnost již od začátku, protože patří právě k jejímu bytostnému charakteru.

Závěr: Studium těchto dvou aspektů, jednak důvod založený na jednotě vývoje lidské bytosti vycházející od okamžiku oplodnění - jednota založená na podstatném sjednocujícím principu vlastního vývoje, který vylučuje každou antropologii dualistického typu - a jednak úvaha založená na pojmu určujícího cíle nebo telos dozrávaní lidské bytosti, přivádí k závěru, že začátek individuálního života je v člověku začátkem jeho osobního života.

 

 

IV.

Jaké jsou aspekty právní? Pokud tedy je lidské embryo lidským individuem, majícím kvalitu a důstojnost vlastní lidské osoby, následně se mu musí přiznat také nárok na jeho právní ochranu.

První princip, který je potřeba aplikovat na lidské embryo, je ten, který se týká základního práva každého člověka na život a na fyzickou a genetickou integritu. V důsledku toho je potřeba rozšířit na lidské embryo tu ochranu, která již byla přiznána pro děti, nemocné, tělesné a duševně postižené. Nejde ani tak o vytvoření osobního práva, jako o aplikování společného práva na osobní případ. Proto, analogicky tomu, co platí pro narozeného člověka, se musí uplatnit právo vznikajícího člověka na život a na zdraví i z toho plynoucí zákaz, a to i trestně kvalifikovaný, každého zákroku na embryu, který by se neprováděl pro jeho dobro. Podobně, jako je to u narozeného člověka, tak i život lidského embrya se musí považovat za nenarušitelný a nepoužitelný jako nástroj pro nějaký vnější cíl, ani pro experimentální vědecký nebo lékařský výzkum, ani k tvorbě sebe humanističtěji zdůvodňovaným bank buněk nebo tkání pro farmakologické účely nebo pro transplantace, či na výrobu (klonování) jiných lidských či chimérových bytostí.

Zákony týkající se přerušení těhotenství, i kdyby přiznávaly embryu implicitně a na abstraktní úrovni lidskou důstojnost, jsou nevyhnutelně v příkrém rozporu s povinností zabezpečit mu přiměřenou ochranu.

Druhý princip, který musí inspirovat legislativu vzhledem k naší problematice, je princip rodiny: Pro počatý zárodek nebo i jen pro ten, který se zamýšlí počít, se musí uznat a zaručit právo přijít na svět v podmínkách umožňujících normální vývoj, tzn. ve společností chráněné, stabilní opravdové rodině.

 

 

V.

Zajímavé poznatky pro chápání významů, se kterými souvisí lidská bytost již od svého početí, poskytuje i sociálně orientovaná psychologie. Embryo opravdu nejenže má nějaký život, ale přežívá jako subjekt životů, které již před ním existovaly, ve spojení vztahů, které byly kulturně poznamenány subjektivními vazbami a významy. Na základě toho je možno říci, že na lidské embryo, ještě předtím, než se narodí, než bude myslet a mluvit, se již myslelo a bylo již vyjádřené řečí - "mluví se o něm" - jako o významném subjektu, který patří ke společenské skupině.

Z tohoto pohledu se zřetelně ukazuje, že samotná kultura, nakolik je vlastní charakteristikou člověka, přijímá lidskou bytost již od okamžiku jejího početí.

 

 

VI.

Jaké stanovisko je třeba zaujmout vůči lidskému embryu z etického hlediska? Je to otázka, na kterou je etika pozvána odpovědět, a to kriticky vypracovaným a zdůvodněným způsobem. Etika při hledání své odpovědi na jedné straně přebírá výsledky jiných humánních věd - počínaje biologií; na druhé straně je zkoumá podle svého vlastního vědeckého přístupu, tedy podle vlastních kritérií analýzy a hodnocení.

Podle požadavků lidské rozumnosti (to znamená i mimo Zjevení, na které se odvolává "morální teologie"), stanovisko, které je potřeba zaujmout vzhledem k lidskému embryu, se má považovat za morální jen tehdy, jestliže se shoduje a nakolik se shoduje s vlastní přirozeností nebo identitou lidského embrya. Platí to v tom smyslu, že se jeho přirozenost má respektovat a nikdy se jí nemá protiřečit. A protože vlastní přirozenost nebo identita lidského embrya je taková jako u lidské osoby, postoj vůči lidskému embryu je mravní jen tehdy a v té míře, nakolik považuje a přijímá lidské embryo jako lidskou osobu, respektive jako každou jinou lidskou osobu.

A poněvadž lidské embryo je lidská osoba od oplodnění, takový postoj se má zaujmout počínajíc vlastním oplodněním lidského zárodku. Tento závěr se jeví jako oprávněný v plném smyslu slova, a to v důsledku výše uvedených poznatků vědeckého a racionálního řádu. Navzdory závažnosti tohoto závěru však někteří zastávají názor, že lidské embryo není lidskou osobou již od oplodnění. Tu má mimořádnou důležitost poukázat na skutečnost, že etika při vyžadování výše uvedeného postoje (považovat a přijímat lidské embryo jako lidskou osobu, jako každou jinou lidskou osobu již od jejího početí) nepotřebuje mít absolutní jistotu o tom, že lidské embryo je již od počátku lidská osoba, jistotu, kterou by někteří mohli popírat, nebo ji také skutečně popírají. Z vlastních etických principů totiž pouhá pochybnost vzhledem k osobní identitě důsledku početí stačí k tomu, abychom byli morálně povinni zaujmout co nejjistější postoj, který by tak vyloučil jakékoli nebezpečí nebo riziko vůči lidské osobě. Morálka opravdu vyžaduje, aby se vyhnulo nejen takovému činu, který je určitě špatný, ale také činu, který by pravděpodobně mohl být špatný.

Ve skutečnosti to znamená: I v případě pochybnosti vzhledem k faktu, zda zárodek je nebo není lidská osoba, jakýkoli postup vystavující embryo riziku poškození či zničení představuje mravní nepořádek. Ostatně stejný princip zná právní věda: In dubiis pro reo.

Ve světle tohoto etického principu je možno lépe pochopit, proč katolická církev, zatímco se vyhnula - a dodnes se vyhýbá - diskusím o teoretické otázce týkající se duchovní animace (ať už jde o bezprostřední nebo opožděnou), vždy jasně a silně podporovala mravní povinnost chovat se k lidskému embryu - a to již od početí - jako k lidské osobě: Diskuse je tedy snad možná jen na rovině teoretické, ne praktické. Z tohoto důvodu ve "Stanovisku k umělému potratu" vydaném Kongregací pro věroučné otázky (18.2.1974) můžeme číst: "...nepatří do kompetence biologických věd, aby daly rozhodující úsudek o vlastních filozofických a morálních otázkách, jako např. o okamžiku, ve kterém vzniká lidská osoba, a o oprávněnosti potratu. Nyní, z morálního hlediska, je jedno jisté. I kdyby se vyskytla pochybnost o tom, zdali výsledek početí je již lidská osoba, objektivně je těžký hřích odvážit se vzít na sebe riziko vraždy. 'Je již člověkem ten, kdo jím bude.' (Tertulián, Apologeticum, IX, 8)." (čl. 13)

Toto stanovisko se opětovně potvrzuje i v instrukci Donum Vitae: "Učitelský úřad Církve se výslovně nezaměřil na potvrzení otázky, která má filozofický charakter, ale neustále potvrzuje mravní odsouzení jakéhokoliv umělého potratu... Proto lidský zárodek od prvního okamžiku své existence, tedy počínajíc vznikem zygoty, si vyžaduje bezpodmínečný respekt, který je z morálního hlediska povinný vůči lidské bytosti ve své tělesné a duchovní celistvosti. Lidská bytost se má respektovat a přijímat jako osoba již od svého početí. A proto od toho samého okamžiku se jí musí přiznat práva osoby a z nich především nedotknutelné právo každé nevinné lidské bytosti na život." (I, 1)

V praxi tu stojíme před základním a všeobecným principem, ze kterého etika, podle vzoru striktního logického přístupu, odvozuje celou řadu částečných principů. Je nutno pozastavit se u dvou: první se týká terapeutického zákroku, druhý experimentálního zákroku.

Vzhledem na stejné podmínky pro každou jinou lidskou osobu a s vlastní pozorností na vlastní situaci embryonálního /fetálního/ života, se má považovat za dovolený zákrok, který je zaměřený na léčbu a uzdravení, a ještě předtím na individuální přežití lidského embrya. Podobná mravní oprávněnost je podmíněná nejen léčebným cílem, ale i konkrétním způsobem, který zákrok zahrnuje. Na jedné straně, zákrok musí respektovat život a celistvost zárodku a nesmí pro něj přinášet nepřiměřené rizika, na druhé straně, pro zákrok je potřeba svobodný a informovaný souhlas rodičů, podle deontologických zásad, které platí pro děti.

Naopak, jestliže má zákrok experimentální charakter (kromě pokusu, který by měl zřetelný terapeutický cíl), je třeba rozlišovat dvojí případ embrya, které je ještě živé a které je mrtvé. Nepochybně a jednoznačně nedovolený je pokus na živém zárodku, ať je již možný nebo ne: Svojí povahou způsobuje chápání lidského embrya "jako nástroje", přičemž jej redukuje na "objekt". "Používat lidský zárodek nebo plod jako objekt nebo nástroj experimentu je zločin, a to pro jejich důstojnost lidských bytosti, které mají právo na stejný respekt, jaký patří již narozenému dítěti a každé lidské osobě." (Donum Vitae, I, 4) Naopak, pokud jde o mrtvý zárodek nebo plod, potracený úmyslně nebo jinak, postoj je stejný, jako ke každé jiné mrtvé lidské bytosti: "...se nesmí stát objektem zmrzačení nebo pitvy, pokud jejich úmrtí nebylo potvrzené a bez souhlasu rodičů nebo matky. Kromě toho vždy platí morální požadavek, aby nešlo o nějakou souvislost s úmyslným potratem a aby bylo vyloučeno nebezpečí skandálu. I v případě mrtvých plodů, což platí i pro mrtvoly dospělých osob, se musí každý pokus o obchodování považovat za nedovolený a musí být zakázán." (Ibid.)

Etické uvažování se může rozvíjet nejen podle lidského rozumu (přirozená etika), jak jsme na to poukázali výše, ale i ve světle Božího zjevení, a proto ve světle víry (morální teologie). Podle samotného teologického přístupu existují některé pravdy, které v původních termínech více či méně přímo osvětlují dvojí otázku lidské a osobní identity embrya a postoje, který se má vůči němu zaujmout.

První pravda se týká "nadvlády" Boha Stvořitele a Otce nad lidským životem. Je to nadvláda, která spočívá v darování života: Nejde jen o již narozený lidský život, ale i o lidský život, který je ještě v mateřském lůně (srv. Jer 1, 4-5; 2 Mal 7, 22-23; Jób 10, 8-12; Ž 22, 10-11; 71, 6; 139).

Druhá pravda se týká původu, ze kterého pramení stvoření každé lidské osoby: "Na počátku každé lidské bytosti je stvořitelský akt Boha. Žádný člověk nepřichází k bytí náhodně; je vždy výsledkem stvořitelské Boží lásky." (Jan Pavel II, Rozmluva ze 17.9.1983) Odtud pramení nevyhnutelná otázka, kterou si každý "věřící" může a musí položit: Kdy mne Bůh stvořil? Rozumná odpověď nemůže být jiná než tato: Bůh mne stvořil na počátku mého bytí nebo nejpozději ve vlastním okamžiku mého početí, protože není možný nějaký okamžik mého bytí, který by nebyl výsledkem Božího stvořitelského aktu. V tomto smyslu křesťanská tradice, na kterou znovu poukázal Druhý vatikánský koncil, představuje plození nebo lidský plodící akt jako spolupráci se stvořitelskou láskou Boha (srv. Gaudium et spes, č. 50).

Třetí pravda, která je vrcholem Zjevení, se týká vtělení Slova: Věčný Boží Syn má lidskou přirozenost (srv. Jn 1, 14). Nevyhnutelně se znovu vynořuje otázka: Odkdy má věčný Boží Syn lidskou přirozenost? A opět není možno najít jinou odpověď, přijatelnou rozumem, než následující: Od svého počátku v čase, neboli s početím a od početí v lůně panenské Boží Matky. Pro teologickou úvahu má vlastní význam následující úryvek z Listu Židům: "Proto když přichází na svět, Kristus říká: Nechtěl jsi oběť ani dar, ale dal jsi mi tělo..." (Žid 10, 5)

 

22.6.1989

Medicina e Morale, 6/1996

 

zdroj: http://prolife.cz/vyvoj/?id=110

 

späť na hlavnú stránku

[CNW:Counter]