späť na hlavnú stránku

biblická archeológia

 

K APOKRYFNÍM EVANGELIÍM

Doc. ThDr. Ladislav Tichý

 

Snad téměř každý křesťan a jistě i mnozí další, když uslyší slovo "evangelium" , představí si jednu ze čtyř novozákonních knih, které vyprávějí o životě a působení Ježíše Krista. Tento význam slova "evangelium" však není původní, a to ani v samotném Novém zákoně. Slovo "evangelium" (euangelion) se v Novém zákoně vyskytuje celkem 76 krát. Ale ani na jednom z těchto míst nemůžeme jednoznačně nalézt ten význam, který je pro slovo evangelium a dnes i pro křesťany nejběžnější.

1. Pojem "evangelium"


Řecké slovo euangelion 1) se nachází vlastně už v jedné z nejstarších dochovaných památek řecké literatury, v Homérově Odyseji (14,152.166). Tam má toto slovo význam "odměna za dobrou zprávu" . Není to význam, který bychom očekávali podle etymologie slova, protože euangelion se skládá z "eu" = "dobře" a z kmene "angel-" , který je nositelem významu "zvěst" . To byla ovšem jedna ze dvou věcí, která příslušela tomu, kdo byl označován jako euangelos, tj. "posel dobré zprávy" . Musíme ovšem asi předpokládat, že současně existoval i význam, který vyjadřoval druhou věc, která patřila k onomu poslu dobré či radostné zprávy, a to byla "dobrá zpráva" sama, třebaže tento význam je vlastně doložen až u římského spisovatele a řečníka Cicerona (106-43 př. Kr.). Tohoto výrazu (i množné číslo euangelia mělo často význam čísla jednotného) se užívalo v souvislosti s poselstvími o vítězstvích (např. v bitvách), na jejichž počest se konaly oběti. Tím se tento výraz dostal také do spojitosti s náboženskými pojmy a oběťmi. Slovo "evangelium" našlo celkem pochopitelně svoje uplatnění i v kultu císařů. Nastoupení nového císaře na trůn nebo jeho narozeniny měly představovat právě tu dobrou či radostnou zprávu pro jeho poddané. Známý je např. nápis z Priéne, který se vztahuje k narozeninám císaře Augusta a pochází asi z r. 9 př. Kr.: "Narozeniny boha byly pro svět počátkem s ním souvisejících evangelií (radostných poselství)" . 2)

Ale užívání slova "evangelium" v Novém zákoně nelze dobře vysvětlit převzetím slova i s jeho obsahem z pohanského světa. Nepochybně zde byl základem a východiskem Starý zákon. Podstatné jméno samo však v něm nemá teologický význam. Odpovídající výrazy (v řeckém překladu Starého zákona najdeme jednou euangelion v množném čísle nebo pětkrát podstatné jméno ženského rodu euangelia v jednotném čísle) znamenají buď "radostné poselství" nebo odměnu pro posla, který takové poselství přináší. Je to tedy světský význam, známý už z předkřesťanských pohanských textů. Velmi důležité jsou však texty, kde se vyskytuje příslušné odvozené sloveso a jeho tvary. V řeckém překladu Starého zákona je to sloveso euangelizesthai, tj. zvěstovat, přinášet dobrou zprávu. Jedná se hlavně o texty z knihy proroka Izaiáše. V Iz 52,7 čteme: "Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá >>Tvůj Bůh kraluje<<" (tady jde o radostnou zprávu o návratu z babylónského zajetí) a v Iz 61,1: "Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění" 3) (srov. Lk 4,18, kde Ježíš cituje tento text při svém vystoupení v synagoze v Nazaretě). Tyto texty ovšem samy ještě také plně nevysvětlují výrazné postavení slova "evangelium" v Novém zákoně (je v něm důsledně užíváno pouze v jednotném čísle). Tento výraz jednoznačně převažuje v listech apoštola Pavla (celkem 60krát, v listech, které jsou i podle kritiků nesporně od něho, 48krát). Právem se můžeme domnívat, že Pavel, ale zřejmě už někteří křesťané před ním chtěli zdůraznit, že na rozdíl od tolika různých evangelií (dobrých zpráv) o panovnících a jejich vítězstvích existuje jedna dobrá zpráva, jediné radostné poselství o Ježíši Kristu, před nímž ta ostatní evangelia pohanského světa jsou bezvýznamná.

Ptáme-li se, jaký byl (u apoštola Pavla a jinde v Novém zákoně) obsah tohoto pojmu, je možné jistě najít více různě formulovaných odpovědí. Nejstručněji se však dá říci, že obsahem evangelia (tj. radostné zvěsti) je Ježíš Kristus. Jde o jeho příchod na svět, jeho smrt a zmrtvýchvstání (srov. Řím 1,1nn. a 1 Kor 15,1-8). Z Markova evangelia je poznat, že evangelium je zvěst o Ježíši Kristu, ale také kázání samotného Krista. V Mk 1,15 čteme, že Ježíš začal svou veřejnou činnost kázáním: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu." V listu Galaťanům apoštol Pavel zdůrazňuje závaznost evangelia, které nemůže být jiné (Gal 1,7), i když je označuje jako svoje (Gal 1,11; Řím 2,16). Také činnost kázání o Ježíši Kristu mohla být označena jako "evangelium" (srov. 1 Kor 9,14; 2 Kor 8,18; Flp 4,15; Řím 15,19). Přes různé užití slova "evangelium" v Novém zákoně je patrná (mj. také z jednotného čísla) jedinečnost poselství o Božím působení v Ježíši Kristu a skrze něho.

2. Čtyři evangelia Nového zákona


Pro nás je ovšem zcela běžný význam slova "evangelium" ve smyslu jedné z knih Nového zákona, které popisují život a působení Ježíše Krista. S tímto významem výrazu "evangelium" se setkáváme jednoznačně teprve v polovině 2. století u mučedníka sv. Justina. Ten ve své Apologii (I, 66) hovoří o "vzpomínkách apoštolů, které se nazývají evangelia" . Zde se jedná tedy o nový význam slova "evangelium" , který nevyplývá zcela logicky z uvedeného významu v Novém zákoně. Minimálně určitý podnět k tomuto druhému významu, dnes vlastně nejběžnějšímu, můžeme snad vidět v první větě Markova evangelia: "Začátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího" (Mk 1,1). Tato věta nejpravděpodobněji vyjadřuje prostě začátek radostné zvěsti o Ježíši Kristu (jejímž původcem je ovšem také sám Ježíš Kristus), která je v Markově evangeliu zachycena. I když šlo asi o označení obsahu díla, ne o jeho nadpis, tato první věta evangelia jako nadpis nicméně vypadá a mohla tak napomoci k vytvoření významu slova "evangelium" jako knihy (srov. ovšem také Mt 24,14: "Toto evangelium o království bude hlásáno po celém světě na svědectví všem národům; a tehdy přijde konec." ).

Když začali křesťané běžně užívat slova "evangelium" v množném čísle, tj. v druhé polovině 2. století, nezaniklo vědomí, že evangelium je pouze jedno. Doklad toho můžeme vidět v nadpisech jednotlivých evangelií, které jsou doloženy také od 2. století. V nich se objevuje jméno příslušného autora evangelia, tj. evangelisty, ale ne v přivlastňovacím či autorském genitivu, nýbrž ve spojení s předložkou "podle" : "evangelium podle Matouše" atd. 4) I když v překladech tento úzus často mizí, když se hovoří např. o Markově evangeliu apod., nezmizel však ani z překladů do moderních jazyků úplně. A to je jistě dobře.

Skutečnost existence čtyř evangelií, které byly církví přijaty do kánonu (tj. seznamu knih) Nového zákona, působila však přesto v církvi v prvních dobách určité potíže. Proč mají být evangelia čtyři, když je evangelium pouze jedno? To bylo jistě otázka, která napadala zbožným křesťanům, i těm vzdělaným, koncem 2. století. Reakce na tuto otázku nebyla jednotná. Jeden způsob odpovědi či řešení můžeme vidět v díle, které podnikl muž jménem Tacián. Ten pocházel ze Sýrie, ale křesťanem se stal v Římě jako žák pozdějšího mučedníka sv. Justina. Z Říma potom kolem r. 172 odešel, když se kvůli dost extrémním názorům rozešel s tamější církví. Jeho nejznámějším dílem je harmonie čtyř evangelií, která se nazývá Diatessaron (z řec. dia tessarón = skrze čtyři, tj. evangelia). Toto dílo není zachováno v původní podobě, i když jsou dochovány i překlady ze středověku. Nevíme vlastně přesně, jaký byl jeho původní jazyk, zda bylo sestaveno řecky nebo syrsky. Tento text, který zapracoval částečně i apokryfní evangelia, byl potlačen až za více než 200 let úplným syrským překladem čtyř evangelií.

Pravověrné stanovisko k problému existence čtyř evangelií bylo jiné. Příkladem je postoj sv. Ireneje, biskupa z Lyonu, z konce 2. století. On se na čtyři evangelia díval jako na "čtyřtvaré evangelium" (tetramorfon to euangelion). Toto chápání se potom objevuje i u pozdějších církevních Otců. V počtu čtyři viděl nutnost z Božího rozhodnutí. Jedno Boží evangelium ve čtyřech podobách (mj. i s různými začátky) našel rovněž potvrzené v Písmě: ve Starém zákoně v Ez 1 a v Novém zákoně ve Zj 4,7, kde se mluví o čtyřech bytostech, a to v pořadí podle Zj 4,7: lev, býk, člověk, orel. Sv. Irenej těmto symbolům přisoudil evangelia v pořadí Jan, Lukáš, Matouš a Marek, tj. lva jako královské zvíře spojil s Janem, který začíná hymnem o původu Syna od Otce, býka určil pro Lukáše, kde se na začátku hovoří o Zachariášově oběti, člověka pro Matouše, protože první perikopu jeho evangelia tvoří Ježíšův rodokmen, a orla pro Marka, protože jeho evangelium začíná prorockým duchem (citují se místa z proroků), který přichází z výše. Známější je spojení jednotlivých symbolů s evangelii či také s jejich autory, tj. evangelisty, jak se objevuje ve 4. století u sv. Jeronýma a od 5. stol. v křesťanském umění, kde jsou symboly pro evangelistu Jana a Marka přehozeny. Orel se potom chápe jako symbol vysokých a nebeských myšlenek v Janově evangeliu a lev u Markova evangelia se vysvětluje právě líčením vystoupení Jana Křtitele na poušti na začátku druhého evangelia. Pro nás mají tyto symboly evangelistů už skoro jen význam pro chápání symboliky křesťanského umění.

Většina biblistů užívá slova "evangelium" ještě v jednom smyslu, který souvisí s posledně jmenovaným, ale lze ho užít prakticky jen v jednotném čísle. Výraz evangelium dnes v odborné literatuře označuje také literární druh, k němuž jednotlivá evangelia patří. Jakýkoliv slovesný výtvor lze zařadit k nějakému literárnímu druhu, tzn. má určité rysy, které jsou společné jiným literárním útvarům, jež patří ke stejnému literárnímu druhu. V evangeliích máme jistě celou řadu dílčích literárních druhů (v odborné literatuře bývají někdy označovány také jako formy), jako jsou třeba podobenství, Ježíšovy spory s odpůrci, řeč o konci světa nebo vyprávění o Ježíšových zázracích, ale evangelia jako celky lze zařadit k literárnímu druhu, kterému musíme prostě říkat "evangelium" . 5) Dnes se poměrně hodně diskutuje o tom, zda evangelia Nového zákona lze spojovat s literárními druhy, které už existovaly, jako jsou např. antické životopisy velkých lidí, nebo zda jde o literární druh specifický a vlastně originální. Určité spojitosti zde nepochybně jsou, ale zdá se, že specifičnost novozákonních evangelií je přece jen nepřehlédnutelná.

3. Apokryfní evangelia


Církev přijala do Nového zákona čtyři evangelia. To bylo z praktického hlediska nepochybné od 3. století. Přitom spíše než o sebrání a shromáždění existujících evangelií se jednalo o jejich výběr, protože už v 2. století existovaly spisy, které vypadaly podobně jako novozákonní evangelia. Říkáme jim apokryfní evangelia. Jejich počet se v dalších stoletích dále rozrostl a není ani nemůže být vymezený. Jedním z motivů jejich vzniku byla snaha doplnit informace, které nejsou v kanonických evangeliích. Všechny je ani už dnes neznáme nebo nemáme k dispozici jejich text. Mnohá jsou známá od starověku, ale některá byla objevena v době relativně nebo skutečně nedávné. A určitá skupina badatelů dnes připisuje některým apokryfním evangeliím větší stáří než evangeliím Nového zákona a pokládá jejich informace za historicky věrohodnější. Zájem o apokryfní evangelia i z tohoto důvodu v poslední době nepochybně vzrostl, a to i mezi neodborníky. 6)

4. Závěr


Je jistě možné, že některá apokryfní evangelia (např. koptské Tomášovo evangelium) obsahují texty, které se zakládají na velmi staré ústní tradici, která už má v novozákonních evangeliích propracovanější podobu nebo v nich zachycena není a má svůj původ v životě Ježíše z Nazareta. Ale celkově nelze říci, že bychom v apokryfních evangeliích mohli nalézt autentičtější obraz Ježíše Krista, než je ten, který nacházíme v kanonických evangeliích. Apokryfní evangelia musejí být předmětem studia odborníků, protože umožňují poznat odlišné tradice, které byly živé v určitých kruzích v církvi nebo na jejím okraji či mimo ni. Nemohou však nahradit novozákonní evangelia, vlastně jedno evangelium, které je obsaženo v Novém zákoně a ve víře církve, a o němž apoštol Pavel prohlásil ve svém listu Římanům: "Nestydím se za evangelium. Je to Boží síla ke spáse pro každého, kdo věří, nejprve pro Žida, ale i pro Řeka" (Řím 1,16).

 

  1. Jako základní zdroj solidních informací o dějinách slova euangelion zůstává: G. FRIEDRICH, "euangelizomai ktl." , in G. KITTEL (vyd.), Theologisches Wörterbuch zum Neuen Testament, II, Stuttgart: Kohlhammer, 1935, 705-735, zvl. 718-734.
  2. Možný je i překlad v jednotném čísle: "radostného poselství" .
  3. Oba citáty jsou podle Českého ekumenického překladu.
  4. Řecké euangelion kata Maththaion by se jistě dalo také přeložit "Matoušovo evangelium" . Ale je mnohem pravděpodobnější, že byl zamýšlen právě význam předložky "podle" . V latinském textu Muratoriho fragmentu (3. řádek) čteme jednoznačné secundum Lucam, tj. "podle Lukáše" .
  5. Odlišný postoj zaujímá např. M. REISER, Sprache und literarische Formen des Neuen Testaments, Paderborn etc.: Schöningh, 2001, s. 105, který pokládá termín "evangelium" pro označení spisů Nového zákona za nepochybně vhodný, ale nevidí v něm druh ve smyslu literární vědy. Pak podle něho asi patří evangelia k životopisným vyprávěním (srov. op. cit., s. 98).
  6. I čeští čtenáři mají dnes poměrně snadnou možnost se s těmito texty seznámit, protože nedávno vyšlo v češtině zatím nejsouhrnnější vydání apokryfních evangelií: J. A. DUS a P. POKORNÝ (uspoř.), Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I, Praha: Vyšehrad, 2001.
  7. Srv. G. RÖWEKAMP, "Jakobus (d.J.)-Literatur" , in Lexikon der antiken christlichen Literatur, vyd. S. DÖPP a W. GEERLINGS, 2. vyd., Freiburg etc.: Herder, 1999, s. 325-327, zde 325; H.-J. KLAUCK, Apokryphe Evangelien. Eine Einführung, Stuttgart: Kath. Bibelwerk, 2002, s. 89. Oprávněné není tvrzení P. PEŇÁZE (Neznámá evangelia, s. 255), že jeho poslední redakce "zřejmě probíhala až v době mariologických diskusí v 5. století" , protože Protoevangelium Jakubovo máme už v rukopisu Z (papyrus Bodmer V) ze 4. století. Ten má sice kratší text (zkrácený asi dodatečně), nechybí však v něm nic, co by muselo být připojeno až v době "mariologických (přesněji: christologických) diskusí v 5. století" .
  8. Tak především někteří američtí badatelé (J. D. Crossan aj.) zatávají extrémně rané datování do let 50 až 70 po Kr. Také K. Berger (TÝŽ / CH. NORDOVÁ, Das Neue Testament und frühchristliche Schriften, Frankfurt a. M.: Insel, 1999, s. 675) je datuje "nejpozději 75 po Kr." .
  9. Tak např. H.-J. KLAUCK, Apokryphe Evangelien, 112.117n. Do stejné doby datuje tento apokryf také G. RÖWEKAMP, "Petrus-Literatur" , in Lexikon, 495-498, zde 495; srov. také R. E. BROWN, The Death of the Messiah, New York etc.: Doubleday, 1994, 1342. R. DOSTÁLOVÁ (Neznámá evangelia, 228) se však přiklání k polovině 2. století.
  10. Srov. H.-J. KLAUCK, Apokryphe Evangelien, s. 118.
  11. H.-J. KLAUCK, Apokryphe Evangelien, 144, klade vznik první verze tohoto apokryfu do let 120 až 140 a počítá také s gnostickým smyslem aspoň některých výroků. P. POKORNÝ, in Neznámá evangelia, 81, předpokládá dobu dřívější (110 až 120 po Kr.) a ve svém komentáři se gnostické interpretaci (i tam, kde ji Klauck vidí jako oprávněnou) zřetelně vyhýbá. A. J. HULTGREN, The Parables of Jesus, Grand Rapids: Eerdmans, 2000, s. 437, počítá se vznikem TomEv nejdříve v polovině 2. století.
  12. Podobenství TomEv, která nemají paralelu v Novém zákoně, jsou: o moudrém rybáři (8), o učednících jako dětech (21), o ženě se džbánem (97), o atentátníkovi (98).
  13. Srov. A. J. HULTGREN, Parables, 438.
  14. Překlad P. POKORNÉHO (Neznámá evangelia, 150).
  15. Náš překlad je velmi blízký překladu P. POKORNÉHO (Neznámá evangelia, 51), ale kromě menších pravopisných rozdílů má na některých místech odlišnosti, které více odpovídají znění originálu; z nich asi nejdůležitější je spojka "a" v druhém textu ( "jeho matka a Salome" ), která v Pokorného překladu chybí.
  16. Tak třeba U.-K. PLISCH (Verborgene Worte Jesu - verworfene Evangelien. Apokryphe Schriften des frühen Christentums, l.: Evang. Haupt-Bibelges., 2000, 37) připouští možnost zkrácení kanonického Markova ev.
  17. Zmínka o mladíkovi v TMkev zřejmě odráží Mk 14,51n. Údaj o jeho bohatství je třeba spojit s Mk 10,22, ale pouze v Mt 19,22 je řečeno, že tento bohatý muž byl mladík (neaniskos).
  18. Srov. P. POKORNÝ, in Neznámá evangelia, 48; H.-J. KLAUCK, Apokryphe Evangelien, 52.
  19. H.-J. KLAUCK, tamtéž. - H.-J. Klauck, německý františkán, byl profesorem Nového zákona v Bonnu, Würzburgu a Mnichově. Od července 2001 je profesorem Nového zákona a rané křesťanské literatury na Divinity School Univerzity v Chicagu.

Autor přednáší Nový zákon na CMTF UP v Olomouci.

 

zdroj: Grano Salis
dátum: 29.IV.2005

späť na hlavnú stránku

[CNW:Counter]