späť na hlavnú stránku

biblická archeológia

 

EVANGELIA JSOU VĚROHODNÁ

Radomír Malý

 

Pro 2. číslo letošního(1998) AD napsal Jakub Hučín článek s názvem „Žil Ježíš vůbec?". Takových provokativních otazníků se v textu vyskytuje celá řada. To by nebylo na škodu, kdyby byl závěr adekvátní. Jenže není.

Autor je poplatný racionalistickým výkladům Písma sv. z počátku tohoto století, které se ujaly v protestantských kruzích a jejichž reprezentantem byl právě jím citovaný Bultmann. Tyto pozice jsou dnešní protestantskou exegetikou překonány. Nejnovější výzkumy provedené mladým badatelem z Německa C. P. Thiedem naopak potvrzují historickou věrohodnost evangelií a celého Nového zákona vůbec. Hučín nekriticky aplikuje metodu literárních forem na Nový zákon. Tato teorie počítá totiž s mýtem jako součástí biblické zvěsti. To je sice správné, jenže otázka zní: je mýtus součástí i novozákonního poselství? Hučín jednoznačně tvrdí, že ano. Podle něho „událost Proměnění na hoře, některé Ježíšovy zázraky a výroky jsou spíše teologickou reflexí prvních křesťanů než věrným líčením historických událostí".

Toto tvrzení je ovšem v přímém rozporu s dogmatickou konstitucí Dei Verbum Druhého vatikánského koncilu, která v článku 19 výslovně říká, že „Svatá matka Církev pevně a vytrvale pokládá za jisté, že čtyři evangelia ... věrně podávají to, co Boží Syn Ježíš ...skutečně konal a učil."

Zpochybňovat cokoliv ze zázraků nebo výroků Kristových je tedy v rozporu s naukou Církve, což r. 1907 papež sv. Pius X. jasně prohlásil v dekretu Lamentabili. Kromě toho jde též o rozpor s historickou pravdou. Hučín zpochybňuje,„zda evangelisté znali Ježíše z Nazareta osobně a zda byli svědky jeho činnosti". Uvádí, že evangelia vznikla až koncem 1. století. Současné závěry protestanta Thiedeho hovoří ale o něčem jiném:

přinejmenším Markovo a Matoušovo evangelium je nutno datovat mnohem dříve, Markovo zcela určitě před r. 68, neboť toho roku, kdy vypukla židovskořímská válka, uschovali eséjci své spisy v kumránských jeskyních. K jejich objevům dochází až v tomto století. Mezi nimi je též značně poškozený spis, obsahující citát z Markova evangelia. Připusťme ale, že evangelia skutečně vznikla až koncem 1. Století. Co to znamená? Nic víc a nic méně než to, že vznikla za života druhé generace křesťanů, tj. v době, kdy mnozí příslušníci první generace byli ještě naživu. Je nemyslitelné představit si vznik evangelií bez spolupráce křesťanů první generace, respektive bez základu, který právě oni položili. První křesťanská generace byla vesměs očitým svědkem Ježíšova života. Buď šlo o ty, kteří s ním chodili a měli všechno z „první ruky„, další byli svědky jeho zázraků, jiní zase viděli prázdný hrob nebo zmrtvýchvstalého Pána (apoštol Pavel píše v 15. Kapitole 1. Listu Korinťanům o pěti stech bratřích najednou), případně zažili v Jeruzalémě Letnice nebo viděli zázraky apoštolů apod. Osobní svědectví o těchto událostech z evangelií přímo čiší. V Janově evangeliu je psáno: „To je ten učedník, který o tom všem vydává svědectví a to všechno zaznamenává – a víme, že jeho svědectví je pravdivé." (Jan 21,24).

Za toto svědectví podstoupili téměř všichni mučednickou smrt nebo ji přinejmenším riskovali. Ne pouze za víru, ale za osobní svědectví, že to, co hlásají slovem i písmem o Ježíši z Nazareta jako Mesiáši, jehož zázraků byli očitými svědky, případně zázraků jeho apoštolů, je pravdivé. Jedná se tedy o svědectví o konkrétních událostech, nikoli o svědectví pro nějaké náboženské přesvědčení. Kvůli tomu šli příslušníci první křesťanské generace na popraviště; Blaise Pascal právem volá:

„Svědkům, kteří se pro své svědectví dají usmrtit, rád uvěřím."

Tvrzení autora, že „evangelia jsou anonymní spisy, teprve raná tradice z počátku druhého století je připisuje Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi...", je z vědeckého hlediska neseriózní. Nebere totiž v úvahu pečlivost, s jakou prvotní církev přistupovala k otázce autorství novozákonních spisů. Hučín zapomíná, že v té době kolovala v opisech i jiná evangelia (Tomášovo, Petrovo aj.), která nebyla církevní autoritou uznána za inspirovaná, tedy za pravá. Této pocty se dostalo pouze oněm čtyřem. Proč asi? Zcela jistě zde hrála svou podstatnou roli otázka historické spolehlivosti. V době, kdy Církev prohlásila čtyři evangelia za inspirovaná (za papeže sv. Pia I. kolem r. 140), nebylo ještě od jejich sepsání tak daleko, aby se nedalo spolehlivě určit autorství. Samozřejmě si autorství ve starověku nepředstavujeme podle dnešních měřítek, evangelista nemusel nutně sám všechno slovo od slova napsat, ale zcela jistě byl z titulu reprezentanta církevní autority nebo očitého svědka popisovaných událostí konečným redaktorem textu nebo někým, kdo ručil za jeho pravost a pravdivost. Jinak si nelze vysvětlit, proč raná církev „připsala" čtyři evangelia těmto mužům a jen je prohlásila za inspirovaná.

Jak může Hučín tak kategoricky tvrdit,: „Je pravda, že například událost Proměnění na hoře, některé Ježíšovy zázraky a výroky jsou spíše teologickou reflexí prvních křesťanů než věrným líčením historických událostí?" Odkud ví, že událost Proměnění a některé zázraky Ježíšovy (které?) jsou „spíše teologickou reflexí prvních křesťanů než věrným líčením historických událostí..."? Připustit toto znamená dělat z prvních křesťanů lháře. Hučínova slova, že jde o „teologickou reflexi" a nikoli o věrné líčení historických událostí, pouze eufemisticky říkají, že pisatelé Nového zákona lhali. Jinak totiž není možno nazvat vědomé nepravdivé líčení událostí teprve nedávných, a navíc se zaštiťovat osobním svědectvím popisovaných jevů. „Teologická reflexe", o níž autor píše, je myslitelná a logická u pisatelů Starého zákona, kteří sdělovali události staré několik století, kdy se opírali o lidové podání, v němž mýtus hrál svoji důležitou roli. Není však přípustná u novozákonních autorů, kteří popisují jevy současné nebo téměř současné. Zde nelze uplatňovat selektivní přístup ve smyslu „co je a co není historickou událostí, co jsou a co nejsou pravdivá slova Ježíšova atd." Buď, anebo. Buď novozákonní autoři lhali nebo psali pravdu. Pokud by lhali, museli by být duševně chorými, neboť nikdo se zdravým rozumem nelže proto, aby se dostal na popraviště. Že by všech 8 novozákonních autorů a desítky dalších očitých svědků byli duševně chorými lidmi, to snad se neodváží tvrdit ani ten největší demagog.

Nevylučujeme samozřejmě nepřesnosti, způsobené v novozákonních knihách omezeností lidské paměti, opisovými chybami, překlady apod. Rovněž tak si nemusíme představovat, že všechno Ježíš řekl přesně těmi slovy, jak jsou reprodukována v evangeliu. Zcela určitě však Jeho výroky jsou věrně zaznamenány co do smyslu a obsahu. Totéž se týká i Kristových skutků včetně zázraků. Nemusely se odehrát v tom časovém sledu nebo zcela ve všech detailech přesně podle líčení evangelií, ale nepochybně se udály v hlavních bodech a rysech tak, jak evangelisté popisují. Hučínova teze, že prý „evangelia nejsou historické dokumenty, ale dokumenty víry..." je nonsens. samozřejmě, že evangelia nejsou jen historické dokumenty, že jsou na prvém místě dokumenty víry, ale jak asi může vypadat víra, která se neopírá o spolehlivou historickou informaci obsaženou ve spolehlivých historických dokumentech? Taková víra potom nemůže být považována za objektivní pravdu a činit si na ni nárok. Je pouze subjektivním přesvědčením na stejné úrovni s jinými náboženskými systémy: konfucianismem, hinduismem, budhismem atd. V tomto kontextu vyznívá Hučínovo tvrzení jako výzva k relativismu, irenismu a synkretismu. Tím spíše v této souvislosti vyniknou slova francouzského osvícence J. J. Rousseaua, který, ač proticírkevně orientován, napsal tyto věty:

„Evangelia by měla býti smyšlenkou? Příteli můj, tak se nevymýšlí. Činy Sokratovy, o nichž nikdo nepochybuje, nejsou tak prokázány jako činy Ježíšovy. Evangelium nese na sobě pečeť pravdy tak překvapující a nenapodobitelné, že vynálezce byl by tu větší než hrdina."

Tolik protikatolicky zaměřený osvícenec Rousseau. Jeho víra v pravdivost evangelií je větší než katolíka Hučína a dalších. Smutné.


 

7Q5 = MAREK 6,52-53
A. PEŠAT


K polemice Pavel Jartym kontra Radomír Malý.

V článku „Evangelia jsou věrohodná“ (Distance 2/98, str. 48) tvrdí R. Malý, že Markovo evangelium bylo napsáno před
rokem 68. Své tvrzení opírá o závěry bádání C. P. Thiedeho, který říká, že na papyrusovém zlomku nalezeném v kumránské jeskyni č. 7 a označovaném jako 7Q5 je vskutku úryvek Markova evangelia 6,52-53. Pavel Jartym toto tvrzení ve svém článku „Faktická poznámka“ (Distance 3/98, str. 53) vyvrací s odvoláním na některé jiné prameny staršího data.
Protože se záležitost 7Q5 vleče od roku 1972, kdy jej jako Mk 6,52-53 indentifikoval José O’Callaghan, zmíním se o třech
problémech této identifikace, jak je uvádí C. P. Thiede ve třetí kapitole své knihy „Der Jesus-Papyrus“ (vydal Luchterhand, Mnichov 1996). Nakonec budu pro zajímavost citovat z práce D. Duky, kterou Jartym předkládá, aby mu pomohla negovat tvrzení R. Malého (viz pozn. č. 1 Jartymova článku). Jinou funkci jí totiž v Jartymově článku nedokáži přisoudit. Text rekonstruovaného řádku zlomku 7Q5, který má být Mk 6,52, zní: all’ en auton he kardia peporo(méne), česky „ale jejich srdce ztvrd(la)“. Poslední písmeno řeckého slova je prakticky nečitelné a podle kritiků to není ny („n“) nýbrž iota („i“). Jde-li však o iota, nemůže být sporné slovo auton, a není-li zde napsáno auton, pak místo neodpovídá verši 6,52 v Markově evangeliu, což je hlavní argument odpůrců tvrzení, že 7Q5 = Marek 6,52-53.
S odkazem na četné příklady stejně starých, starších nebo mladších papyrů ukázal Herbert Hunger přesvědčivě, že
zbylé stopy po inkoustu se dají rekonstruovat na perfektní ny o šíři 3,5 mm, což je zcela v rámci běžné nepřesnosti písaře. 24


V dubnu 1992 odnesl C. P. Thiede zlomek 7Q5 do soudního výzkumného oddělení izraelské státní policie, aby jej
nechal vyšetřit pod elektronovým stereomikroskopem. Zde byly zjištěny zbytky příčné čáry, které byly dost dlouhé
apřímé, aby přesvědčily, že se muselo jednat o střední příčnou čáru písmene ny.25 Jenže i takový průkazný nález se dá
ignorovat, jak to předvedl Graham Stanton ve své knize „Gospel Truth?“.18 Stanton knihu vybavil tabulkou s diagramem,
na kterém jsou přes sebe položeny zřetelné písmeno ny a zkoumané poškozené ny, obě z fragmentu 7Q5. Drobné odchylky na poškozeném ny patrné na diagramu, které jsou v normě tohoto papyru, považuje Stanton za dostatečný důvod pro tvrzení, že nejde o ny. Záměrné zamlčení příčné čáry, objevené při mikroskopickém rozboru v Jeruzalémě
a zamlčení Hungerovy rekonstrukce26 jsou známky nevěcného a zaujatého přístupu. Zesnulý Kurt Aland se pokoušel pomocí počítače „dokázat“, že na zlomku 7Q5 nemůže být pasáž z Markova evangelia. Avšak novozákoník a vědec teoretik Ferdinand Rohrhirsch prokázal, že se Aland dopustil těžkých metodických chyb a naprogramoval svůj počítač tak, že vůbec nemohl zjistit vztah mezi 7Q5 a Markovým evangeliem.27
Na zlomku 7Q5 nenajdeme ani jedinou rekonstrukci, která by nebyla slučitelná s odpovídajícím písmenem Markových
veršů!34 Takového výkonu nebylo dosaženo při žádném jiném pokusu o identifikaci nějakého zlomku.
Thiede uzavírá: 7Q5 musel být napsán před rokem 68 a snad se dá datovat i na dobu kolem roku 50.35 Jde o úryvek textu dvou spolu souvisejících sdělení, která popisují Ježíšovo působení v Galileji, a patří ke konečné redakci úplného Markova evangelia, asice kprvní textové formě před rokem 70.
Tím bych uzavřel soubor sdělení oproblému ny ve zlomku 7Q5 z knihy C. P. Thiedeho „Der Jesus-Papyrus“. Protože se
P. Jartym zmínil o nepřítomnosti slov epi ten gen na zlomku 7Q5 anezmínil se oproblému d/t na témž zlomku, předložím
stručně z citované knihy informace oobou záležitostech.
Úvodem si je třeba povšimnout skutečností, že město Genezaret neboli Kinneret bylo Římany kolem roku 70 rozvráceno.
Teprve nedávno bylo archeology objeveno a vyhrabáno. Je zřejmé, že po zpustošení této krajiny se změnila její tvářnost.
Aby čtenář Markova evangelia, neznalý poměrů před rokem 70, nebyl uveden ve zmatek, bylo třeba připsat epi ten
gen ... eis Gennesaret („ke břehu u Genezaret“), protože zmizelé město a jezero se jmenovaly stejně. Na papyru, který vznikl před rokem 70, jsme vlastně uvedená tři slova ani neměli očekávat. Kdyby tam byla, museli bychom vysvětlovat, proč tam jsou, protože by nezapadala do „sociotopografického rámce“ zprávy, jak ji uvádí Mk 6,53. Nota bene řecký text se stal po jejich vsunutí neohrabaným. Vznikl „potrápený text“, který prozrazuje, že původní znění bylo nešikovně upraveno, takže klasičtí jazykovědci nepochybují, že text bez epi ten gen je asi původní. Tuto skutečnost dosvědčuje stichometrické šetření, které prokazuje, že na zlomku 7Q5 není místa pro slova epi ten gen („ke břehu“). Zbyl ještě problém d/t. Týká se prvního písmena po spojce kai. Tím by mělo být delta ve slově diaperasantes („majíce přepluto“, volně: „když se přeplavili na druhý břeh“), jenže na 7Q5 je místo delta písmeno tau. O náhodné přepsání nemůže
jít, protože delta a tau se od sebe zřetelně liší. Papyrologické nálezy dokazují, že nejméně ve dvaceti rukopisech bible nacházíme záměny souhlásek. K záměně „t“ za „d“ dochází před „i“, kdy písaři měli očivedně problém s měkkým „d“, které nahrazovali tvrdým „t“, jak to vidíme na papyrusovém zlomku 7Q5.23 Pro Jeruzalém byly tyto jazykové a pravopisné zvyklosti prokázány jako charakteristické pro dobu před rokem 68.21 Markův text byl zřejmě ovlivněn „zkušeností z Jeruzaléma“ a jeruzalémskými prameny. Záměna „t“ za „d“ na 7Q5 je tedy nepřímým důkazem, že Markovo evangelium bylo napsáno před rokem 68. Je třeba podotknout, že záležitost 7Q5 byla ve skutečnosti uzavřena již roku 1994
výrokem Orsoliny Montevecchiové, čestné prezidentky Mezinárodního svazu papyrologů a jedné z nejvýznamnějších papyroložek současnosti, která tehdy prohlásila:
„Nevěřím, že by ještě mohly existovat pochybnosti o identifikaci 7Q5“.17 Dodávám: Názor papyrologa C. P. Thiedeho, že Markovo evangelium bylo napsáno před rokem 68 a nejpravděpodobněji kolem roku 50, je v souladu s názorem filologa Clauda Tresmontanta, profesora pařížské Sorbonny. Ten svůj názor publikoval ve své knize „Le Christ Hébreu“, vydané
roku 1983 v Paříži. Knihu u nás recenzoval D. Duka roku 1985. Recenze tehdy vyšla jako samizdat a roku 1992 ji
přineslo první čílo „Salve“. Též Abbé J. Carmignac, redaktor Qumránské revue dochází ke stejnému závěru a s ním mnozí jiní. Podle Tresmontanta psal Marek své evangelium mezi léty 50-60 a podle Carmignaca kolem roku 42. Thiede ve své knize referuje o sdělení Eusebia, biskupa v Caesareji Přímořské, že Marek napsal své evangelium za života Petrova, který je četl a dal mu své „Imprimatur“ („Der Jesus-Papyrus“, kap. 5, str. 166; viz pozn. č. 5).
Nakonec slíbený citát z práce D. Duky „Nejstarší rukopisy Nového zákona“: „Poslední tečku v bádání nad zlomkem 7Q5
učinily výzkumy a rozbory kriminalistických laboratoří v Jeruzalémě v dubnu 1992. Kruh debaty odatování zlomku 7Q5
(Mk 6,52-53) se uzavírá, tento text tedy mohl být napsán někdy v létech 30-68.“
Závěrem možno konstatovat, že tvrzení R. Malého (7Q5 = Marek 6,52-53) je veskrze oprávněné.


Poznámky:
(číslování bylo převzato z poznámek ke 3. kapitole originálu)
17. „Non credo possano esserci dubbi circa l’identificazione del 7Q5.“ O. Montevecchi: Ricerchiamo
senza pregiudizi (Nechte nás bádat bez předsudků). Interview se S. Paci, 30 Giorni XII/7-8 (1994),
str. 75-76.
18. G. Stanton: Gospel Truth? New Light on Jesus and the Gospels. Londýn 1995, str. 11-20 a 20-32.
20. H. Hunger: „7Q5: Markus 6,52-53 – oder? Die Meinung des Papyrologen“. In: Christen und Christliches
in Qumran? Vydal B. Mayer, Řezno 1992, str. 33-56.
21. P. Segal: „The Penalty of the Warning Inscrition from the Temple of Jerusalem“. Izrael Exploration
Journal 39 (1989), str. 79-84.
23. F. T. Gignac: Grammar of the Greek Papyri of Roman and Byzantine Periods, Vol. I: Phonology.
Milán 1976, str. 80-83.
24. H. Hunger, op. cit. v poznámce 20.
25. C. P. Thiede uveřejnil oficiální zprávu o tomto vyšetření. Viz C. P. Thiede: „Bericht über die kriminaltechnische
Untersuchung des Fragments 7Q5 in Jerusalem“. In: Christen und Christliches in Qumran?
Vydal B. Mayer, Řezno 1992, str. 239-245, se čtyřmi tabulkami včetně detailního video snímku
písmena ny.
26. G. Stanton, op. cit. v poznámce 18 a tam tab. 8.
27. F. Rohrhirsch: „Das Qumran-Fragment 7Q5“. In: Novum Testamentum 30/2 (1988), str. 97-99; týž,
Markus in Qumran? Eine Auseinandersetzung mit den Argumenten für und gegen das Fragment 7Q5
mit Hilfe des Methodischen Fallibilimusprinzips. Wuppertal, Curych 1990.
34. Albert Dou, pofesor matematiky na universitě v Madridu a člen Královské akademie věd, přispěl
nedávno k potvrzení, že 7Q5 je úryvkem z veršů 6,52-53 Markova evangelia. Po rozboru všech možných
a nemožných způsobů čtení úplných a neúplných písmen na 7Q5 a po rozboru všech pokusů
o identifikaci 7Q5, bez závislosti na papyrologickém bádání, ale za použití stichometrických výsledků
došel ke vskutku ohromujícímu závěru: Pravděpodobnost, že by 7Q5 nebyl totožný s úryvkem
z veršů 6,52-53 Markova evangelia, je 1:9x1011=jedna ku deseti tisícům miliardám (A. Dou,
„El cálculo de probabilidades y las posibles identificaciones de 7Q5“. In: J. O’Callaghan, Los primeros
testimonios del Nuevo Testamento. Córdoba 1995, str. 116-119).
35. Zde není vhodné místo, abychom se zmiňovali o ostatních zlomcích z jeskyně 7, z nichž jeden byl
identifikován jako 1. Timotejovi 3,16-4,3; srovnej J. O’Callaghan: Los papiros griegos de la cueva
7 de Qumran. Madrid 1974; C. P. Thiede: „Papyrologische Anfragen an 7Q5 im Umfeld antiker
Handschriften“. In: Christen und Christliches in Qumran?; týž „Das unbeachtete Qumran-Fragment
7Q19 und die Herkunft der Höhle 7“. Aegyptus 74 (1994), str. 123-128.
Poznámka (5) z 5. kapitoly „Der Jesus-Papyrus“
Ve svém důležitém pojednání proti gnostikům, Adversus haereses, sděluje církevní otec Ireneus,
krátce po roce 179 po Kr., že Marek napsal své evangelium po „odchodu“ (exodos) Petra a Pavla.
Mnozí komentátoři předpokládali, že Irenej „odchodem“ myslí Petrovu smrt. Pak by se napsání Markova
evangelia uskutečnilo relativně pozdě, někdy po roce 65/67, a nikoli za života Petrova. Tuto starou
chybu udělal také G. Stanton ve své nejnovější monografii Gospel Thruth? New Light on Jesus
and the Gospels, Londýn 1995, str. 49-50. Exodos může skutečně znamenat „smrt“, ale největší počet
biblických míst tím slovem rozumí „odchod“, ve stejném smyslu, jak jej užívá ve svém názvu
druhá kniha Mojžíšova (Exodus) Starého zákona. Roku 1991 přednesl americký novozákoník E.Earle
Ellis na Mezinárodním kongresu o Kumránu na Univerzitě Eichstätt referát, ve kterém ukázal na základě
počítačového rozboru Ireneových spisů, že Ireneus vždy užíval slovo thanatos (nebo latinské
mors), když hovořil o smrti, a je tak v naprostém souladu s jinými raně křesťanskými církevními historiky
jako např. s Eusebiem, že totiž Markovo evangelium bylo napsáno za života Petrova. Viz E.
E. Ellis: „Entstehungzeit und Herkunft des Markus-Evangeliums“. In: Christen und Christliches in
Qumran. Vydal B. Mayer, Řezno 1992, str. 195-212.

zdroj: Distance.cz
dátum: 13.X.2005

späť na hlavnú stránku

[CNW:Counter]